Cíle a hodnoty NEšKOLY
O co usilujeme
Naším hlavním cílem je vytvořit radostné prostředí, kde učení probíhá přirozeně. Chtěly bychom, aby NEšKOLA fungovala jako živý organismus, skupina lidí propojená společnými hodnotami a zájmy.
Přirozené učení
Dnes je již uznávaným faktem, že učení probíhá nejlépe, pokud je živeno převážně vnitřní motivací člověka. Je to proces, kdy z vlastní vůle děláme to, co považujeme za užitečné, smysluplné a správné, aniž by někdo další musel zasahovat. Není potřeba, aby učení přinášelo nějaký další, zvnějšku přidaný užitek (odměny, známkování, systém benefitů, apod.), když nám ono samotné dává smysl. Naše touhy a zájmy vycházejí z nás, z našich zkušeností, z prostředí, které nás formuje - tedy z naší vlastní reality. Nepotřebujeme učitele k tomu, aby nám řekl, co a jak se máme učit, a jakým způsobem bude zkoušet, zda se tak stalo. Učení není nutně jen způsob, jak dostat do paměti konkrétní poznatky. Je to proces vycházející z toho, jak věci chápeme a vztahujeme se k nim. Děje se tedy neustále a není potřeba vymýšlet nějaké motivace k učení. U malého dítěte jsme si většinou schopni toto připustit. Alespoň do určité míry necháváme na něm, kdy začne chodit, kdy začne stavět z kostek a podobně. U staršího už důvěra pomalu ochabuje. Říkáme: ano, ale když ono bude dělat jen to, co ho baví. Nebo: ano, dokáže vydržet u jedné hry téměř hodinu - ale přesto uvěříme, že má dítě pravděpodobně poruchu pozornosti, protože nevnímá naše „povely“, nebo nedokáže vydržet u činnosti, která ho nezajímá. A v dospělosti už téměř nevěříme, že by kdokoli dělal něco jen z vlastního zájmu, bez vidiny konkrétní odměny. Často tomu tak už bohužel je.
My se domníváme, že důvodem je především to, že už malé dítě je často systematicky odtrháváno od jeho vnitřní touhy poznávat. Je mu předkládáno kdy a jakým způsobem se má něčemu věnovat, protože hromadně podléháme představě že „už by to mělo umět“. Že někdo chytřejší určil správně, lépe než ono samo, kdy je na konkrétní učení ten pravý čas. Podléháme svým vlastním strachům, že naše dítě nebude vědět to, co ostatní v jeho věku a je tedy čas „to do něho dostat“. A tak musíme “motivovat” všemi prostředky. Přichází čas na odměny, tresty, známky - neboli vnější motivaci. Nastává tradiční tlak na výkon podpořený neustálým hodnocením a snahou o dosažení lepšího výsledku. To sice může vést dítě k lepším výsledkům v některých dovednostech, většinou ale krátkodobě. Zároveň to podkopává samotný přirozený proces učení v jeho podstatě. Pro dítě najednou vlastně není vhodné se o něco zajímat, protože jsou tu povinnosti, které je třeba zvládnout. Zájmy až potom. A tak se učí, že to nudné se udělat musí, a že nezáleží na tom, co si o tom ono samo myslí. A že naopak velice záleží na tom, aby bylo jako všichni ostatní, nebo raději ještě lepší, než ostatní. Proto se pak děti vedené tímto způsobem nejsou schopny učit/pracovat bez známek, trestů a odměn a čekají na to, až jim dospělý sdělí, co se po nich přesně chce. A udělají pak pouze a jedině to, co po nich dospělý vyžaduje. Nic víc. Proto mají mnozí dospělí pochybnosti, zda by to jinak mohlo fungovat. Pokud ale budeme dítě neustále vyučovat způsobem, který ho odvádí od jeho vnitřní motivace, nebere v úvahu, co a proč ho zajímá a jen uměle živí jeho vnější motivaci, nebude pak téměř schopno svoje přání a touhy rozpoznat. A nebude se tím pádem ani chtít samo čemukoli učit.
My věříme, že pokud má dítě kolem sebe dostatek různorodých podnětů, je samo vnitřně motivováno a díky svému zájmu se rozvíjí.
Podnětné prostředí
Při mnoha diskuzích o tom, co je to vlastně to „podnětné prostředí“, a jaké podněty tedy budeme pro děti vybírat a jaké naopak ne, jsme si uvědomily, že nejdůležitější jsou lidé. Ti tvoří podstatnou část prostředí, ve kterém žijeme. Lidé a jejich hodnoty, které jsou schopni prostřednictvím různých aktivit dětem předávat. Chtěly bychom zprostředkovávat dětem setkávání s takovými lidmi, které baví něco dělat, něčemu se učit, kteří milují svou profesi nebo svého koníčka a jsou schopni se s dětmi podělit o své nadšení a vášeň pro věc. Respektující prostředí by nebylo možné bez lidí schopných respektu a neautoritativní výchovy. Rády bychom oslovovaly takové lidi, pro které není těžké s dětmi o věcech diskutovat, kteří chápou, že učení je aktivní proces, který může mít různou podobu. S několika konkrétními lidmi již plánujeme spolupráci.
Konkrétní nabídka činností a materiálů je tedy pro nás spíše prostředkem k předávání hodnot, které sdílíme a považujeme za podstatné.
Sdílené hodnoty
Asi nejvyšší hodnotou je pro nás láska k lidem. Tu můžeme předávat dětem pouze tehdy, jsme-li sami schopny respektu, naslouchání, empatie a přijetí. S tím souvisí schopnost starat se o druhé, mít zájem o okolí, vědět, jaké je moje místo ve společnosti. Chtěly bychom dětem předat vědomí, že rozhodují samy o svém životě, a schopnost poznat, co je činí šťastnými. Zároveň schopnost zjistit, jak svým konáním ovlivňují druhé, jak mohou mít na dění kolem sebe vliv a jaká může být jejich role v tom všem. Jako velmi podstatné tedy vidíme umožňovat dětem mít svůj hlas v rozhodování o pravidlech komunity a v rozhodování o jeho vlastním učení. Dítě je plnohodnotným členem skupiny a má stejná práva jako ostatní. Učí se tak zároveň toleranci k jiným názorům a postojům, učí se vyjednávat, naslouchat.
Činnosti, které máme v plánu
Chceme dětem umožnit trávit velkou část dne venku, chceme rozvíjet jejich zájem o přírodu a život kolem nich. Plánujeme průběžně obměňovat knihovničku, navštěvovat knihovnu a s dětmi si číst a prohlížet knihy. Nejen encyklopedie plné faktů, ale i příběhy a poezii. Budeme se také věnovat tvoření, a to s výtvarným materiálem, přírodninami, konstruování v dílně. Se zájmem o zdravý životní styl souvisí dostatek volného pohybu, na výletech do přírody, na různá hřiště, nebo i do bazénu či na kluziště. Plánujeme mnoho výletů, jednodenních i delších. Důležitá je pro nás také zdravá strava, kterou si můžeme spolu připravovat a něco si i sami vypěstovat na vlastní zahrádce. Pro příští roky máme v plánu vybudování vlastního koupacího biotopu (jezírka) v zahradě. Rozhodně chceme nechat dětem dostatečný prostor pro hru, která je i v tomto věku pro ně tou nejpřirozenější činností. Budeme také společně rozvíjet zájem o hudbu a různé hudební nástroje. Různé stolní a deskové hry zase rozvíjí v dětech celou řadu kognitivních funkcí (řeč, paměť, koncentrace, emoční ovládání atd.).
Budeme sledovat nabídku různých vzdělávacích a zábavných programů pro děti a jezdit na výjezdy. Při výběru se budeme řídit názory a zájmy dětí a naším osobním přesvědčením. Budeme rády, pokud rodiče projeví zájem s námi na výběru spolupracovat.
Formy učení
Hra, Experiment, Pozorování, Rozhovor, Činnostní učení
S podněty souvisí i formy učení. Jak už bylo řečeno, nejdůležitější činností je pro děti hra. Ta je stále tou nepřirozenější formou učení. Chceme dát dětem dostatek prostoru pro volnou hru a vycházet z ní při další nabídce činností. Prostřednictvím hry dítě reflektuje dění kolem sebe, prožívá různé situace, zkouší si různé role a třeba i různá řešení konfliktů. Zároveň je zde prostor pro experimentování. Experimentování je důležitá aktivita, vhodná k objevování a vyvozování závěrů. Další formou je pak pozorování jako předpoklad pro postřehy, všímání si jevů a zákonitostí, vyvozování závěrů. To vše probíhá většinou přirozeně, bez nutnosti vědomého učení.
Jinou možnou formou může být činnostní učení, kdy dítě manipuluje, objevuje, experimentuje, prožívá. Jeho podstatou je manipulace s předměty, učení skrze přímou zkušenost. Postupuje se tedy od konkrétní zkušenosti až do zobecnění daného jevu. Takové učení probíhá často samo a přirozeně, jindy může dospělý být ten, kdo zvědavému dítěti dá odpověď na to, proč se něco děje tak, jak se to děje. Tato forma může být využita v činnostech, které obvykle spadají pod matematiku, fyziku, chemii, přírodopis apod.
Ať už se dítě učí jakoukoli formou, průvodce by si měl být vědom, že podstatou samotného přirozeného učení je, že cesta za poznáním je pro každého různá, vede často přes množství chyb, které jsou důležitou součástí procesu učení. Průvodce tedy musí vést děti tak, aby se nebály chybovat. To je možné pouze tehdy, nebudou-li cítit, že chyba je posuzována jako chyba, tedy v tradičním slova smyslu něco, co se nemělo stát. Pak totiž dochází k tomu, že dítě to příště raději nezkusí, nebude-li si jisto, že se nezmýlí nebo nebude-li donuceno. Proto chceme děti vést k sebehodnocení na úkor hodnocení autoritou a poskytovat jim zpětnou vazbu tehdy, bude-li to v jejich vlastním zájmu.
Návaznost na druhý stupeň ZŠ
Co bude dál, až dítě opustí NEšKOLU? To záleží nejvíce na vás, rodičích. Nemůžeme slíbit, že bude ve školních vědomostech na stejné úrovni jako jeho vrstevníci. Předpokládáme, že bude lépe vybaveno pro život v 21. století, a že schopnosti jako komunikace, spolupráce, řešení reálných problémů, znalost svých schopností a zájmů či zájem o druhé mu budou více ku prospěchu, než znalost suchých faktů. Doufáme, že bude mít hlavně radost ze života.
Naše NEšKOLNÍ forma vzdělávání, pro kterou je podmínkou, že dítě je zapsané k domácímu vzdělávání, klade samozřejmě větší nároky na rodiče. Předpokládáme, že k nám budou přicházet děti rodičů, pro něž vzdělávání jejich dětí není zodpovědností jakékoli instituce, ale především jich samotných. My chceme poskytnout prostředí, kde děti mohou být spolu. Rodina ale hraje podstatnou roli. Je tedy i na rodičích, jakým způsobem svoje děti ke vzdělávání vedou. A je také na nich a na dítěti, kam jeho cesta povede dál - zda zvolí školu nebo budou pokračovat v domácím vzdělávání. Z toho také musí vycházet jejich domácí příprava. Není nutné, aby děti byly v NEšKOLE denně; naopak očekáváme, že někdy si udělají čas rodiče a budou se svým dítětem trávit čas.
text: Šárka Medová
Kopírujte, šiřte - s uvedením autora a funkčním odkazem na původní text. Nepoužívejte ke komerčním účelům!