Zdeňka Staňková:
"Můj syn byl neuvěřitelně bystré, zvídavé a otevřené dítě. Ve třech letech dostal od babičky pěnové puzzle s písmeny a čísly. Protože právě procházel svým "co-je-to? obdobím", ptal se na všechno, co kolem sebe viděl, včetně těchto písmen a čísel. Během několika měsíců začal sám od sebe písmena číst a ve čtyřech letech bavil širokou rodinu předčítáním článků z novin.
Byli jsme mladí rodiče (syn se mi narodil ve dvaadvaceti) a ani zdaleka jsme si nebyli jistí v kramflecích pokud šlo o výchovu dítěte. Všechny babičky, prababičky, tety a jiní příbuzní měli tendence předávat nám své názory a my jsme je často přebírali prostě proto, že jsme nevěděli, jak jednat jinak.
Peklo začalo ve chvíli, kdy syn nastoupil do školky. Každé ráno, téměř po celé dva roky (začal do školky chodit až ve čtyřech letech) bylo více či méně poznamenané jeho pláčem, často až hysterickými scénami, prostě silnou nechutí do školky jít. Kéž bych v té době byla schopná pochopit jeho obavy a strachy... Ale okolí dávalo jasně najevo: do školky přece chodit musí, jak by si potom zvykl na školu? A já jsem bohužel neměla sílu ani dostatek informací se vzepřít systému.
Postupně si ve školce našel pár kamarádů, zvykl si na řád a systém instituce (ach jo) a - ano - naučil se, že je potřeba dělat to, co se po něm chce a co se od něj očekává. Protože z něj i navzdory školce stále ještě nevymizela touha poznávat svět a jeho zákonitosti do hloubky a protože se nám doma kupily encyklopedie a hlavy nám plnily synovy záludné otázky, na které jsme často neznali odpověď, začali jsme přemýšlet nad tím, jaká škola by pro něj byla vhodná. Stále znovu se mi vynořovaly vzpomínky na moji základní školní docházku. Na neustálou atmosféru strachu, soutěživosti, zakomplexované a zlé učitele a učitelky, na jejich zdánlivě nevinné poznámky typu: "dlouhé vlasy, krátký rozum", které mě ve dvanácti letech poprvé v životě dovedly ke kadeřnici s přáním ostříhat mé milované dlouhé vlasy úplně nakrátko. Na škatulkování dětí známkami, na pocit, že jsem absolutně k ničemu, protože až do sedmé třídy jsem byla "ta jedničkářka, šprtka, chytrá holka" a ve chvíli, kdy se moje známky z matematiky, chemie a fyziky zakulatily, mi najednou učitelky začaly dávat najevo, jak jsem je zklamala. Pamatuji se na jedinou učitelku, kterou jsem měla ráda a která se k dětem chovala když ne respektujícím způsobem, tak alespoň lidsky. Učila nás češtinu a dějepis, předměty, které jsem pak už vždycky měla raději, než všechny ostatní...
Ale zpátky k synovi. Začala jsem hledat informace o nadaných dětech, které nás dovedly do Centra nadání při Mense. Syn podstoupil vcelku příjemné sezení s paní psycholožkou, která nám poté doporučila poohlédnout se po škole, která má zpracovaný program práce s mimořádně nadanými dětmi. Většina těchto škol byla naprosto mimo naši dopravní dostupnost. Jediná, která přicházela v úvahu, a do které syn chodí až dodnes (nyní do šesté třídy) se nachází přímo v centru Prahy. Než nastoupil do první třídy, byli jsme školou nadšení. Mimořádně nadané děti nejsou segregovány, ale většinu času tráví v kmenové třídě, pouze na předměty, v nichž jsou výrazně napřed, mají oddělené hodiny. Ve škole nezvoní, ale hraje krátká melodie. Školní vzdělávací program je výborně zpracovaný, a tak dále a tak dále. Měli jsme pocit, že jsme pro syna udělali to nejlepší.
V září 2008 syn nastoupil do první třídy. V dubnu téhož roku se mi narodila dcera. Miminko, založení občanského sdružení a mateřského centra v naší obci a další moje aktivity způsobily, že jsem žila ukolébaná představou, že škola synovi vyhovuje. Nosil samé jedničky, nestěžoval si, vypadal spokojeně. Já jsem v té době pod vlivem druhého dítěte už byla schopná vidět a přiznat si chyby, které jsem udělala při výchově syna a rozhodla se, že od teď už dám na svoje instinkty a ne na řeči ostatních. Byl to boj. Nejen s lidmi okolo, ale také sama se sebou. Najednou jsem si začala víc všímat ostatních maminek a hlavně dětí na hřištích, na ulicích, v restauracích nebo nákupních centrech, prostě všude. Najednou jsem viděla svět očima dětí. Očima dětí, které jejich přirozenost vede k objevování světa a jsou často deformovány nesmyslnými zákazy a příkazy těch, které by je při tomto životním dobrodružství měly podporovat. Přestože jsem v té době ještě neměla načteny všechny možné teorie, studie a psychologické výzkumy o výchově dětí, bylo mi jasné, že takhle to dělat nechci. Mnohokrát jsem před jinými maminkami musela (nebo jsem si alespoň myslela, že musím) obhajovat své postoje. Snažila jsem se vysvětlovat, diskutovat. Většina lidí je ale tak moc ovlivněna prostředím, v němž vyrůstala, že jim činí potíže byť jen zvážit jinou možnost výchovy. "Mě rodiče (a ostatní dospělí) často plácli přes zadek, nutili mě do učení, poroučeli mi a zakazovali a taky jsem to přežil!" Ano, přežili jsme to všichni. Ale prosím, odpovězme si upřímně: "Žijeme spokojený a naplněný život s lidmi, které milujeme a kteří milují nás? Využili jsme veškerý svůj potenciál, dokázali jsme to, co jsme vždy chtěli? Přišli jsme na to, co nás baví a v čem chceme být dobří? Děláme práci, která nás těší a naplňuje, na kterou nenadáváme a nepočítáme dny do víkendu? Máme sami sebe rádi, dokážeme se radovat z každodenního života a ze společnosti jiných lidí a dětí? Jsme šťastní?"
Zájem o děti, jejich růst a vývoj a radost z času s nimi stráveného mě brzy přivedly k úvahám o tom, že bych s nimi mohla spojit i svou pracovní budoucnost. Náhoda (nebo možná osud) mě svedla dohromady se dvěma skvělými ženami a společně jsme v obci, kde žijeme, vybudovaly občanské sdružení s mnoha různými volnočasovými aktivitami a rodinné centrum. Začala jsem jezdit na různé semináře týkající se psychického i fyzického vývoje dětí a v hlavě se mi postupně doplňovala mozaika mého pohledu na dětství.
Další náhoda (ale tohle byl už spíš opravdu osud) mě spojila se Šárkou. Byla nově jmenovaná ředitelka nové státní jednotřídní školky, mě si vybrala jako učitelku a společně jsme se snažily vybudovat respektující a pokud možno svobodné prostředí pro všech 28 dětí, které jsme ve třídě měly. Dva roky práce ve školce mi daly mnoho. Mohla jsem pozorovat postupně více než 30 dětí z nejrůznějších rodinných i výchovných prostředí, sdílet s nimi jejich zájmy, ale i obavy a strachy. A během těchto dvou let jsem dospěla k přesvědčení, že skutečná svoboda pro dítě v našem vzdělávacím systému neexistuje, a co víc, nevypadá to, že by v blízké době mohla taková situace nastat.
Škola, jakkoli pokroková a "dobrá", je stále instituce, která je součástí systému. Z mého syna je po pěti letech školní docházky průměrný žák, kterého nic moc nebaví, nezajímá, neví co chce a jak toho dosáhnout. Je závislý na vnějším hodnocení, očekává příkazy a návod, jak je plnit. Velká část viny leží na nás, rodičích, a je velice těžké si to přiznat. Ale velká část viny leží také na škole a celém našem vzdělávacím systému. Na sobě mohu pracovat, měnit se a učit se od dětí, jako to dělám už tolik let. Vzdělávací systém nezměním. Proto nedovolím, aby tradiční škola měla jakýkoli vliv na mou dceru.
Pro ni a pro další děti, jejichž rodiče to vidí stejně jako já, chci vytvořit prostor, kde budou svobodné, kde budou moci objevovat svět a těšit se z přítomnosti ostatních lidí, malých i velkých, kde nebudou stresovány a deformovány podle představ někoho jiného, kde budou moci přirozeně růst ve šťastné a naplněné osobnosti, protože děti velice dobře vědí, co je pro ně nejlepší. Nepotřebují, aby jim to někdo říkal.
P.S.: Jen pro formu - v současnosti studuji vysokou pedagogickou školu, jsem účastníkem projektu Leknín pro lektory komunitního individuálního vzdělávání a aktivně se angažuji v iniciativě SvobodaUčení.cz.
Šárka Medová
Pracovala jsem asi 12 let v různých mateřských školách, vystudovala jsem obor předškolní pedagogika na pedagogické fakultě UK. Mám pětiletého syna. Díky tomu se odvažuji říct, že škola v její obvyklé podobě je pro děti jedno z nejméně inspirativních prostředí, kde se mohou vzdělávat. A přináší s sebou ještě mnoho dalších negativ.
Škola systematicky ničí vrozenou dětskou touhu se učit, poznávat nové, přemýšlet o věcech, nacházet řešení, chápat, jaký to má smysl. Věřím, že tento entuziasmus by neustal v předškolním věku a nezměnil se v pubertální odmítání, nudu a odmlouvání, kdyby nebyl násilně a systematicky z dětí vytloukán a umlčen. Škola promění dětské nadšení z poznávání ve strach, obavy, touhu se zalíbit, touhu splnit očekávání druhých, touhu být lepší než ostatní, touhu nalézt jedinou správnou odpověď nebo potřebu vyhnout se ponížení, těžkostem, nudě. Díky škole si děti vytvoří mnoho nezdravých strategií jako podvádění, lhaní, svádění viny na ostatní.
Většinu získaných vědomostí děti zapomenou. Budou si pamatovat jen ty, které se jich nějak citově dotkly. Opravdu věříte, že byste napsali test řekněme pro páťáky a to z jakéhokoli předmětu s výsledkem, za který byste se nemuseli stydět?
Nechci, aby se můj syn naučil lhát, protože je to výhodné. Aby byl nucen dělat věci, které mu nedávají smysl, jen proto, že je dělají ostatní. Aby si myslel, že existuje jediné správné řešení problému a to takové, které on sám není schopen posoudit.
Nechci, aby ztratil své nadšení ze všeho, co vidí kolem sebe, svůj zájem o svět lidí a jeho spletité fungování, o přírodu a její zákonitosti. Nechci, aby jeho zájem o čísla a písmena vystřídala úmorná práce opisování nicneříkajících čar, nesmyslné vyplňování řádků stejnými písmeny, obloučky, které nakonec někdo vyhodnotí jako nedokonalé.
Nechci, aby jeho představy o něm byly závislé na hodnocení jeho výkonů učiteli, aby o sobě začal pochybovat, protože něco neumí stejně jako jeho kamarádi. Ani aby byla jeho osobnost pokřivena nálepkou dobrý žák, šikovný, jakkoli lepší než kdokoli jiný ze třídy.
Chci, aby se těšil ze společnosti jiných dětí a lidí jako doteď, aby si mohl hrát, mluvit, objevovat bez zmatku nesmyslných úkonů, jenž je třeba udělat jen proto, aby byly hotovy. Aby se setkával s dětmi bez neustálého porovnávání, soutěžení, manipulování za účelem - dělej to, co se po tobě chce a neptej se proč. Dostaneš za to pak pěknou známku.
Můj názor na školu nebyl dřív zdaleka tak radikální. Jako dítě jsem neměla se školou žádné potíže. Základní školu jsme prošla s jedničkami. Sociální rozměr školy vyvážil všechny pochybnosti typu proč se mám tohle učit a myslela jsem si dlouho, že i všechny obavy z písemek a zkoušení. Měli je všichni, a tak jsem to prostě musela vydržet. Trvalo mi dlouho do dospělosti, než jsem pochopila, jaké další komplikace v myšlení si nesu ze školy. Dělalo mi neustále problémy, když jsem dokonale nepochopila „zadání“, jinak řečeno, co se po mně chce. Chtěla jsem to vědět přesně, hledala jsem přesné zadání nejlépe s ukázkou správného řešení, konkrétní postup. Potřebovala jsem ho, abych mohla dokonale splnit úkol. Svět ale funguje jinak a já se stále učím jak. Vypadla jsem z role žáka a nikde není žádný učitel, který by zadával úkoly. Problémy jsou komplikovanější a nezdá se, že by někdo znal správná řešení.
Později, aniž bych uvažovala o škole jako takové, přemýšlela jsem téměř neustále o dětech. Jak se učí, jak myslí, proč to dělají. Během let strávených s dětmi jsem stále přemýšlela, jestli dělám svou práci dobře. Jak je to dobře? Co je dobré pro děti? Studovala jsem VŠ a zároveň už učila. O mnohém, co jsem se učila na pedagogické škole, jsem musela pochybovat. Mnoho protichůdných teorií, které jakoby neměly mnoho společného s těmi malými lidmi, se kterými jsem se denně setkávala.
Po několika letech práce v soukromé jazykové školce jsem byla vedením vyzvána k vytvoření jakési pomůcky - manuálu pro nové učitele. Zamyslela jsem se nad otázkou, jak se děti nejlépe učí, jak shrnout své zkušenosti do příručky pro člověka, který nikdy neučil. Zcela zásadní mi přišla jednoduchá myšlenka. Děti to musí bavit a musí být u toho aktivní, tedy přicházet na věci samy. To je v podstatě jedno a totéž. Děti nebaví pasivně přijímat dané modely. Musí na to přijít samy. Nutno dodat, že kdybych nepřidala kopu konkrétních nápadů na hry a aktivity, nejspíš by tento můj objev mou nadřízenou nijak nenadchl. Ale nadchl mě! Věděla jsem už dobře, co děti potřebují. Pak mi trvalo ještě pár dalších let, než jsem přišla na to, že děti to vědí taky! Najednou to bylo jednoduché a dávalo to smysl. Nemusím nic složitě vymýšlet, stačí se dívat, naslouchat, nabízet. Všechno učení se pak děje samo. A úplně nejlíp to jde v dětské skupině, ideálně věkově různorodé. Stačí jen připravit prostředí a být jim nablízku, kdyby se chtěly ptát, kdyby potřebovaly pomoc.
Věřím, že můžeme vytvořit takové prostředí pro naše děti, kde bychom jim umožnili učit se svobodně. Nezdá se mi to ani tak složité. Že to bude fungovat, mě přesvědčují také demokratické školy typu Summerhill nebo Sudbury Valley. Jim podobné školy existují po celém světě. Proč by to nemohlo jít i tady? "
Kristýna Štouralová
Mám tři děti a mým zámerem je s nimi trávit co nejvíce volného času a neodkládat je do žádných institucí. Prostě s nimi být. Od NEšKOLY očekávám spokojenost dětí a jejich zájem o vzdělávání, což z nich ve škole podle mých zkušeností vyprchává...